Historie obce

Historii jsme zkráceně převzali z Čítanky z dějin Záhoří a okolí, kterou v roce 1977 z různých pramenů vybral a vlastními poznatky doplnil Ladislav Vošvrda.

Z dávných dob

Pozemky obce Záhoří leží v rozmezí 290 m.n.m, tj. u soutoku Chmelíkova potoka s Jizerou na hranici s Chuchelnou a 650 m.n.m tj. na Chocholce na Kozákově. To je místo kamenem označené, kde se stýskaly bývalé soudní okresy železnobrodský, semilský a turnovský. Samotné osady jsou položeny následovně: Záhoří asi 500 m, Pipice 470 m, Proseč 410 m, Smrčí 450 m a Dlouhý 510 m.n.m.

Podkladem půdy na Kozákově je metafýr, v Záhoří, Pipicích ve Smrčí i na Proseči čedič, na stráních nad Jizerou a při Mlýnském potoku diabáz. Štěrky zanechala Jizera u Proseče, Pelechova a u Dlouhého v době třetihorní. Hlíny diluviální jsou rozšířeny v Záhoří a v Pipicích, ale i ve Smrčí, na Dlouhém a na Proseči. Se štěrky se stýkají na čáře Skalka - Hejska a vytvořily se splavením zvětralých hornin na úbočích Kozákova a Hamštýna. 

Podle vědy historické byla naše krajina osídlena a vsi založeny až koncem 12. stol. - Podle názoru Ing. V. Vaníčka (Tisíc let na stráži - 1939) naše krajiny byly osídleny snad již v 10- stol., kdy zde existovalo zemské krajiště, ležící zde na horní Jizeře proti průsmyku Novosvětskému. Podle pověsti byl v Záhoři nejprve zemanský dvůr, na němž hospodařil rod Hloušků. Existence dvora není doložena. Podle zprávy Archivu země české není v zemských deskách statek Záhoří veden a rod Hloušků se tu objevuje až roku 1662. Ves Záhoří proto vznikla založením na místě pustém a nikoliv rozdělením dvora. Pipice podle Františka Mizery rozdělením dvora vznikly. Ten byl původně v držení vladyckého rodu panošů z Činova.

Jméno vsi

Ves Záhoři má dvě části, horní, větší, objímající v půlkruhu horní náves, kde je pramen vody a tvoří ji samé hospodářské usedlosti a dolní část, rozloženou podél dolní návsi a při potoku vyvěrajícím na horní návsi v studni. Tuto část vytvořily ostatní selské usedlosti, které kdysi tvořily jeden statek. Jméno vsi pochází od polohy za horou.

Pipice pochází pravděpodobně od osobního jména Pipa, Proseč od prosekávání, Smrčí - mladý smrkový les, Dlouhý pravděpodobně dlouhý vrch.

Krajiště

Hornojizerské krajiště, jak je Ing. Vaníček vysledoval, zaujímá téměř celé Semilsko a Jilemnicko. Tvoří kotlinu s četnými kopci, z nichž největší výšky dosahuje hora Hvězda u Příchovic /958 m/, hora Žalý /1 012 m/ a Kozákov / 743 m /, rozbrázděnou příkrými strmými stráněmi při Jizeře, Kamenici a jejich přítocích, uzavřenou na jihu hřbetem Kozákova, na severu hradbou předního pásma Krkonoš. Východní hranici tvoří pohoří Žalého. Asi uprostřed severní hranice krajiště je průsmyk Novosvětský, jediný to přechod z Čech do Slezska v těchto končinách.

Krajiště mělo svůj hrad. Byl jim Navarov, postavený na vysoké skále na soutoku Zlatého potoka a řeky Kamenice. První zmínka o něm je z roku 1380. Krajištěm vedla zemská stezka zvaná Slezská nebo také Krkonošská. Ze Záhoří vede od kapličky Trhovka (snad vedoucí na trhy v Turnově), v Josefínském katastru zvaná Turnovská silnice, k jihozápadu k sedlu Vzdychánek. Ze Vzdychánku pokračuje cesta krátkou serpentinou do Prackova, Vesce a k Turnovu. Pro pěší a soumary užívaná zkratka skrze Prochody a vesnice Klokočí.

Směrem k Semilům vede stezka východně od Slapu a tento úsek se nazývá také Pražskou silnicí, Okolnicí nebo Zelenou cestou. Z trhovky vedla stezka přes náves do Zdoliny ke staré kovárně / č.p.2 /, pak úvozem k soše Panny Marie, poté polem, kde byla roku 1960 od JZD Chuchelna rozoraná, přes potůček a selský lesík, kde je sice jen slabě, ale přesto dosud patrná, k bývalému podmoklickému dvoru a do Semil. Při této cestě odbočující z ohybu silnice na Kozákov stojí žulový milník.

Na stezce pod Vzdychánkem končí cesta od Radostné vedoucí přes les Javorník a zvaná významně Příchodník a u Slapu u sochy P. Marie končí stará cesta, spíše již silnice, zvaná Příčnice.

Od Vzdychánku byla od Zásadky / lokalita u studánky v sedle Vzdychánku - zaniklá osada / vpravo na Kuchelskou cestu po svahy šikmo poli k samotě Plesu a dále k Chuchelně neustále pozvolna klesajíc.

Ze Semil vede stezka k Sejkorské kapličce do Podbozkova přes Bozkov k jesenskému mlýnu, k Trojánkám, Stanovému, Olešnici, Příchovicům, pod horu Hvězdu, ke Kořenovu a tudy za hranice Čech.

Osídlení

Stráže stávaly na kopcích, které dodnes mají jméno Stráž, Strážník, Varta, Vartiště, ale také Hvězda / oheň na ní připomínal hvězdu na obloze / a Kozákov / od kozáka - jižní hlídky /. Ohňové signály zachycoval Kozákov, předával je na Mužský vrch u Mnichova Hradiště, odtud je přebíralo Ládví nad Prahou.

Nesloužila Drábovna na Kozákově za úkryt hlídek před nepohodou? Z okénka Drábovny je dobře vidět na Mužský, / 18 km přímou cestou /, kde rovněž bylo stanoviště hlídek a navíc zjištěno osídlení v době hradištní. I tam jsou skalní obydlí zvané Drábské světničky, které tu měl v době asi 1000 let př.n.l. do skal vytesat lid kultury lužické. Z Drábovny je vidět i na vrch Hvězda / 19 km /.

Zrušení krajiště

Když za Jana Lucemburského bylo Slezsko trvale připojeno k Čechám / teprve Marie Terezie je opět ztratila /, přestalo hlídání zemské stezky, krajiště pozbylo svého opodstatnění a bylo zrušeno. Král jako majitel půdy přenechal ji šlechtě k další kolonizaci. Záhoří se pravděpodobně dostalo darem, dominikánskému řádu v Turnově. A tehdy asi byly založeny nově ony tři usedlosti, které nezapadají do kruhu prvých sedmi usedlostí. Poslední pás půdy na hranici s Chuchelnou zůstal neobsazen a byl patrně jako "poustka" prodán v 17. stol. jednak k č.1 a k č.10.